Trolltunga aneb honba za NEJ šutrem

Jedno z nejnavštěvovanějších a nejúchvatnějších míst v Norsku. Takové norské must see - kdo nemá fotku s tím šutrem čnícím nad srázem, jako by nebyl. Jedná se tedy o skalní útvar vybíhají ve výšce 700 metrů nad fjordem v pohoří Skjeggedal. V sezóně se sem derou neskutečné davy turistů a na vytouženou fotku si můžete počkat třeba i hodinu. Naštěstí to nefunguje tak, že se k cíli necháte vyvézt lanovkou, nebo že autobus zastaví 50 m od toho. Právě kvůli časové i fyzické náročnosti se sem díkybohu nedostanou všichni. Takže o čem je řeč? TROLLTUNGA, neboli Trolí jazyk - nádherná cesta s ještě krásnějším cílem... Jak na ní?

Je neděle 5. června, vstáváme brzy, abychom měli jistotu, že to v pohodě stihneme a nepůjdeme v davu lidí. Čeká nás celkem 28 km ne úplně snadným terénem, celý trail by měl dle dostupných informací zabrat zhruba 10-12 hodin a doporučuje se jej absolvovat pouze od června do září. Mimo sezónu je tato vycházka vhodná pouze s průvodcem. Aktuální info o můžete sledovat na oficiální stránkách zde. 

Nemáme průvodce... máme sebe a to nám bude muset stačit :) Ráno ještě pro jistotu kontroluji aktuální trail info, přičemž zjišťuji, že vyhlídky nejsou úplně pozitivní. 50 % cesty je pod sněhem, minimálně na dvou místech je nutné sundat si boty a přebrodit, nebo mít nepromokavé věci (které samozřejmě nemáme). Nenecháme se odradit, jsme rozhodnuti to zmáknout a kdyby šlo do tuhého, vždy se můžeme vrátit. Nejsme úplní hazardéři, dobře známe své síly.

Projíždíme městečkem Tysedall a pak už jen stoupáme nahoru k výchozímu parkovišti Skjeggedal. Parkovné 200 NOK, moc hezké. Nějakou shodou náhod je ale parkovací automat mimo provoz a na něm pověšená cedulka, že se má platit v krámečku opodál. Krámeček je zavřený, co se dá dělat, i přes veškerou snahu zaplatit asi ušetříme. Batohy na záda a bez zbytečného otálení vyrážíme.

AKTUALIZACE: na tom samém parkovišti už nyní za auto zaplatíte 500 NOK/do půlnoci. Levnější možností je zaparkovat v Tysedallu a do Skjeggedalu se nechat popovézt autobusem/taxi či jít podél silnice pěšky. Tato možnost přijde na 300 NOK parkovné + náklady na přepravu z Tysedallu viz rozepsané tady.

První část cesty je opravdu prudký krpál, jde se po jakýchsi přírodních schodech. Osobně to považuji za nejhorší úsek, jestli je někdo zvyklý chodit jen po městě, je tohle fakt příšerný záhul. Takhle se drápeme nahoru první 2 km, předbíháme první odpadlíky a "nahoře" se ocitneme v krajině jak z Pána prstenů. Všude mokřiny, žlutá tráva, různě poházené kameny a sem tam nějaký menší stromek. Máme před sebou asi kilometr relativně po rovině, kde v klidu nabereme dech. Zatím i počasí vypadá slibně, nebe bez mráčku, sluníčko svítí a jde se fakt suprově. Před námi další kilometr stoupání. Už to ale není tak drastické jako předtím... uff... 

Kdežto nahoře, tam začíná ta pravá sranda - všude je sníh. Takže si tak jdeme v tričku v závěji naším městským rychlotempem... pohoda. Pár stejných šílenců na cestě potkáváme, ale většina lidí se nejspíš nechala odradit popiskem aktuálního stavu cesty. Zjišťujeme, že nemá smysl tahat se s litrama vody, jelikož z všudypřítomných potůčků se dá v klidu načepovat. Brrr, je pěkně studená!

Cesta opravdu není žádný medík, sníh vám neustále klouže a ujíždí pod nohama, i pár metrové převýšení je rázem problém. Někde se naopak sníh propadá, takže najednou si nedobrovolně mácháte nožku v již zmiňovaném potůčku. Ale ono to prostě pořád stojí za to! To sluníčko, ta energie a ty nádherné výhledy všude kolem vás... to prostě nemůžete, ani nechcete zastavit. S napětím očekáváte, jaký výhled se vám naskytne za tímhle kamenem a co asi bude za tamtím kopcem apod.. Do toho si kladete otázku, jak daleko to asi ještě je. A ještě pořád daleko :)

Opravdu je většina trasy pod sněhem. Kde není sníh, tam si oklepete boty, abyste mohli opět vkročit do závěje. Taje velice pomalu, ale do oficiálního otevření trasy (15. 6. 2016) by nejspíš mohla být většina pryč, to pak bude pohodovější výlet, ale my to radši na akčňáka :)

Přicházíme k našemu vysněnému cíli - máme pod sebou Trolltungu, ten vysněný šutr vodorovně vyčnívající přímo nad jezerem Ringedalsvatnet. Kocháme se výhledem a triumfem, že jsme sem i za těchto podmínek dolezli :) Kolem posedávají hloučky turistů a pár lidí se fotí se svou trollí trofejí. Skála je poměrně široká a mírně se zvedá směrem nahoru. Když po ní jdete, nemáte tedy až tak špatný pocit, protože pod sebe nevidíte. Ale nakouknout přes okraj! To už je jiná - srdce bije jako o závod jen když chcete malinko změnit polohu nebo když ucítíte lehké zafoukání větru :) Uděláme také pár fotek a odebereme se na okolní kameny vybalit svačinku a nabrat tolik potřebnou energii na zpáteční cestu.

Sledujeme dění na skále, jak se ostatní vehementně snaží o originální fotku. Žádné fronty se nyní netvoří, ale v hlavní sezóně bych to tady nechtěla vidět. Respektive viděla jsem fotky toho, jak vypadá fronta na fotku v takovém červenci, a to mi bohatě stačilo. Dvě skupinky dokonce rozkládají stan. Je to dobré řešení pro ty, co nevyrazí brzy ráno, nikam nespěchají a chtějí si užít Trolltungu o samotě. Ale tahat se s bagáží tuhle trasu... borci. Pobalíme se a pomalu vyrážíme nazpět.

Už víme do čeho jdeme a na jaké úseky si máme dát pozor. Cesta tedy docela odsejpá. Co jsme ale hodně, hodně moc podcenili - sluníčko. Vybavuju si ten Pepovo pohled, který po mě hodil při balení opalovacího krému. Korunoval to větou: "Do Norska opalovák??". A tak jsem ho, při nějakém osobním zatmění mysli, opravdu z toho báglu vyndala!! Jít ale osm hodin ve sněhu bez jediného mráčku na obloze, to se muselo někdo podepsat. Konkrétně se podepsalo na mých rukou, ramenech, krku a břichu. Kdybych aspoň nebyla tak pitomá a nešla kus jen ve sportovní podprsence. Na mou obranu bylo ale vážně vedro. Jediné pozitivum shledávám v tom, že jsem měla celou dobu na hlavě kšiltovku a nemám tak spálený navrch ještě xichtík. I tak ale poslední kilometry docházím s vědomím, že jsem pěkně v hajzlu...

Na přírodních schodech míjíme klopýtající skupinky, které se spíš už různě podpírají a melou z posledního. Nohy teda bolí pekelně i mě, to nemůžu popřít, ale jdu po svých! :) Parkoviště už je oproti ránu slušně zaplněné. Boty a ponožky máme úplně promočené, a kůže na nohou vypadá jako po x hodinách ve vaně, varhánky - paráda. K tomu začínají spálené ruce pěkně natékat, a tak bez zdržování vyrážíme do městečka Odda.

Obchody jsou v neděli bohužel zavřené, v rychlém občerstvení si tedy alespoň pořídíme kebab. Ráda bych si koupila nějaký panthenol nebo krém po opalování nebo vlastně cokoliv, ale bude to muset počkat do zítřka. Na zchlazení těla i mysli si dáme alespoň místní zmrzku - softis = klasická točená smetanová zmrzlina, na kterou si pak můžete vybrat posypku (oříšky, čoko, nějaký barevný blbiny atd...).

V Oddě se ještě vetřeme do místního kempu v rámci rychlé sprchy. Kemp je velký a poměrně plný, proto nikdo nemá moc přehled, kdo kam patří. Sprchy jsou stejně jako všude placené, takže ani nemáme moc výčitky svědomí. Někde sprchy fungují na tokeny, které koupíte na recepci, někde se osprchujete na 10 NOK minci.

Předpokládali jsme, že budeme z dnešní vycházky dost vyčerpaní, a že usneme kdekoliv, i v autě. Odbočujeme tedy na vedlejší silnici a zastavujeme po pár stech metrech na posledním možném místě. Malé parkoviště slouží jako výchozí bod k ledovci Buer, čili program na zítřek je celkem jasný. Je tady úplně klídek a nikde nikdo. Za chvíli se nám tedy potvrzuje teorie o únavě a s ní související možností usnout kdekoliv :)

Pokud vám tyto informace pomohly ušetřit trochu času nebo peněz nebo obojího, můžete mě třeba "pozvat na kafe" a přispět tak na provoz Vorvaně :) číslo účtu / QR kód: 1257951017/3030