Lucern & Biosférická rezervace Entlebuch

srpna 16, 2021


Pokračování článku Týden ve Švýcarsku: 1. zastávka - Bodamské jezero.


Tohle by se tedy dalo označit jako lokalita číslo dva. Lucern byl spolu se St. Gallen jediným větším městem, které jsem se rozhodla zařadit do programu, a to hlavně proto, že jen v souvislosti s ním jsem si dokázala vybavit něco konkrétního. To "něco" je samozřejmě proslulý dřevěný most, který na vás skáče z fotek všech cestovních kanceláří nabízející poznávačku do Švýcarska. Ještě o něm bude řeč. Další (a větší) města jako Bern, Ženeva, Basilej nebo Curych byla tak trochu odsunuta na druhou kolej. Městským pochůzkám jsme zkrátka nebyli ochotni obětovat tolik času, ten jsme si raději šetřili na poznávání švýcarské přírody. Královské dělení v lucernském kantonu nakonec dopadlo následovně: odpoledne jsme strávili v Lucernu, a druhý den si udělali výšlap do nedaleké biosférické rezervace Entlebuch.




Lucern


82 tisícové město ležící na břehu Lucernského jezera, přímo u ústí řeky Reuss, která jej rozděluje na starou a novou část. Jeho poloha je více než atraktivní a nabízí celou řadu aktivit - koupání, piknik, vodní sporty nebo např. plavbu parníkem. Ale hlavním lákadlem není jen jezero, v blízkosti Lucernu se totiž tyčí i několik proslulých vrcholů. Nejnavštěvovanější je pravděpodobně dvoutisícový Pilatus, na který vás dopraví ta nejstrmější zubačka na světě (z Alpnachstadu), popř. můžete využít lanovku nebo si to vyšlápnout pěšky. Druhým oblíbeným vyhlídkovým cílem je Rigi, které se také přezdívá Královna hor.


Pokud ale máte čas pouze na prohlídku města, stejně jako my, nezoufejte. Lucern je velice příjemné město se spoustou historických domků, náměstíček, výhledem na jezero i okolní hory. Nicméně s klidným svědomím můžu říct, že pár hodin na takovou základní poznávací pochůzku stačí. A to k tomu ještě stihnete i kafe v jedné z mnoha kavárniček. Co tedy určitě neminout? V první řadě musím zmínit naše marné pokusy o nalezení bezplatného parkování, načež jsme nakonec zaparkovali v podzemní garáži pod hlavním vlakovém nádraží. To leží přímo v centru, těsně vedle moderní prosklené budovy KKL (Kultur und Kongresszentrum Luzern), která je vyhlášená svou perfektní akustikou. Navrhl ji francouzský architekt Jean Nouvel a velice citlivě ji zasadil na břeh Lucernského jezera, přímo naproti slavné Lucernské riviéře z 19. století.



Od nádraží a KKL to vlastně není daleko nikam. Stačí přejít ulici a už stojíte u té největší atrakce - Kapellbrücke, neboli Kapličkového mostu přes řeku Reuss, který spojuje Nové město a Staré město. Byl postaven ve 14. století z ryze praktických důvodů. Most byl totiž součástí městského opevnění, nyní je jednou z nejvýznamnějších švýcarských kulturních památek a také symbolem Lucernu. Navíc je i nejstarším zakrytým dřevěným mostem v Evropě. V některých zdrojích se uvádí, že je dokonce nejstarší na světě, ale zas takový znalec mostů nejsem, takže rozuzlení nechám na vás :) Každopádně most má na délku necelých 200 metrů a uprostřed něj stojí osmiboká vodní věž, ve které bylo dříve vězení, později mučírna a pak dokonce i archiv a městská pokladna (dnes obchůdek se suvenýry). Obdivovaný je také díky trojúhelníkovým obrazům s motivy zobrazující dějiny města umístěným pod zastřešením.



Kousek za Kapellbrücke je k vidění ještě jeden kratší ale neméně zajímavý most - Spreuerbrücke, což v překladu znamená Most vetešníků. Prý to totiž byl jediný most, ze kterého se v té době dalo odhazovat staré harampádí. I tady jsou k vidění trojúhelníkové obrazy, tentokráte s pochmurným tématem Tance smrti. 


Po obhlídce mostů jsme se pak ochotně ztratili v uličkách Lucernu, obhlíželi hrázděné domy, výlohy se švýcarskými nožíky a nakupovali švýcarskou čokoládu... jo a taky hledali místo, kde se najíme bez toho, aby nám to zařízlo budget na celý týden :) Což pokud máte rádi japonskou kuchyni, můžu doporučit bistro Mashida, kde se s obědem určitě vejdete do 20 CHF. Nakonec jsme se napojili na jezerní promenádu a došli až ke kostelu Hofkirche St. Leodegar, jehož dvě štíhlé věžičky jsou opravdu nepřehlédnutelné. A když už budete v těchto místech, zaběhněte se podívat ještě na nejstarší dřevěný měšťanský dům ve Švýcarsku - Torhenburgerhaus (třetí foto).



Ubytování v Lucernu


  • levné: Barabas Luzern - malé pokojíky v ověřeném a výborně hodnoceném ubytku, které se nachází přímo v centru. A dokonce i s vlastní koupelnou, takže za cca 2100,- noc/pro dva je to supr volba.


  • luxus: Continental Park - moderní stylové ubytování, cena se odvíjí dle varianty pokoje, nebo Radison Blu Hotel s překrásnými pokoji typu superior/premium


My jsme v Lucernu noc nestrávili, jelikož všechna cenově přijatelná ubytování byla takhle na poslední chvíli již rozebraná. Proto jsem nakonec zvolila B&B Hotel Peter und Paul vzdálený od Lucernu cca 35 kilometrů a rovnou můžu prozradit, že jsme zde byli naprosto spokojeni. O víkendu fungoval self check in automat, takže jsme nikomu nemuseli ohlašovat čas příjezdu, a zaparkovat se dalo bezplatně přímo před budovou. Ubytování je moderní, nové, čisté - k dispozici je kuchyňka i jakási relax zóna s kafem/čajem/vodou zdarma. Vtipné bylo, že jsem rezervovala čtyřlůžkový pokoj se dvěma palandama (byl nejlevnější), takže jsme se tak trochu vrátili do táborových let a dost se nasmáli. Za noc v tomto pokoji jsme platili cca 1850,- Kč. Samozřejmě jsou k dispozici i normální pokoje, různých rozměrů a kapacit :) Navrch jsme pak ještě dokupovali snídani za 10 CHF/os., což můžu jedině doporučit. Není to sice teplá snídaně, ale i tak se člověk nají víc než dost. 





Entlebuch


Po noci strávené v  B&B Hotel Peter und Paul je konečně na řadě větší procházka mimo město. Biosférická rezervace Entlebuch figuruje od roku 2001 na seznamu památek UNESCO a my už, alespoň částečně, chápeme proč. K vidění je tady spousta věcí: od rašelinišť, bažin, jeskyní, vodopádů přes krasovou oblast až po horské vrcholky s úchvatnými výhledy. Bylo tedy velice těžké vybrat jen jednu aktivitu, nicméně volba padla na nejvyšší vrchol - Rothorn, 2350 m. n. m.. Jinak všechna zajímavá místa a trasy jsou popsané na ofiko stránkách zde, takže pokud si představujete něco lehčího, náročnějšího, kratšího, delšího, zkrátka jinačejšího, určitě mrkněte tam.


Na Rothorn se dá dostat ze dvou směrů -  buď kabinovou lanovkou ze Sörenbergu, nebo zubačkou z Brienz, což je mimochodem jediná parní zubačka v celém Švýcarsku. Anebo samozřejmě možnost číslo tři - jít pěšky. I když výhledy z Rothornu vypadaly naprosto fenomenálně, nechtěli jsme se nahoru vyvézt lanovkou, vyfotit a následně se svézt zas zpátky. Rozhodli jsme se tedy jet lanovkou jen v jednom směru a dolů seběhnout pěšky. Souhrnné info takto:

  • Výchozí bod: Sörenberg-Brienzer Rothorn
  • Cena lanovky: 25 CHF/dospělí/jeden směr
  • Délka trasy: cca 7 km
  • Převýšení: 990 m

A teď pojďme trochu konkrétněji. Když pojedete z Lucernu, pravděpodobně vám google maps jako nejrychlejší cestu vypočítají trasu přes Giswill. Z něj vede do Sörenbergu panoramastrasse, což je na výhledy super (viz fotky pod odstavcem), ale na řízení až tak ne. Počítejte s hodně úzkou silnicí, spoustou zatáček a neustálým vyhýbáním se protijedoucím autům. Pokud se nechcete stresovat, zvolte raději trasu přes Flühli jakožto normální silnici, kam se vejdou dvě auta vedle sebe.


Zaparkovat je možné bezplatně přímo u stanice lanovky - na google maps najdete jako Sörenberg Schönenboden. Lanovka je jedná velká kabina a vyjíždí zhruba každou půl hodinu. Překvapivě není až tak drahá, když to porovnám s ostatními švýcarskými vrcholy, protože Brienzer Rothorn stojí "jen" 25 CHF v jednom směru, popř. 40 CHF zpáteční. Aktuální jízdní řády a ceny naleznete případně na těchto ofiko stránkách. V létě je dokonce možné stihnout na Rothornu východ slunce, jelikož každou neděli v červenci a v srpnu lanovka výjimečně startuje dříve. Tuhle akci většina lidí spojuje s rezervací snídaňového bufetu v restauraci na vrcholku (snídaně 25 CHF pro dospělého). Musí to být skvělý zážitek!

Nahoru se vyvezete během cca 10 minut, je to fakt rychlovka. Až vystoupíte, dejte se doprava, abyste prošli horní stanicí lanovky. Uvnitř je restaurace, dětský koutek, WC (zdarma) a nahoře vyhlídková plošina... s houpačkou, ze které se už pak nedá zvednout :D Pokud byste se vrtli vlevo, prošli byste dlouhým tunelem až k menší sedačkové lanovce, která končí u jezera Eisee. Lanovkou samozřejmě jet nemusíte, ale i tak byste díky tunelu přišli o kus hezké trasy a hlavně o výhledy z Rothornu. Ještě doporučím - přibalte si s sebou nějaké teplejší oblečení, protože tu dost fičí a počasí se může měnit doslova z minuty na minutu. Fakt. Vlastní zkušenost :) Dole na parkovišti jsme si pohodlně vystačili s krátkým rukávem a o chvilku později už bylo nutné z batohu vyrabovat všechny vrstvy. 



Pohledem na azurové Brienzersee a okolní vrcholky jsme se bohužel kocháme jen chviličku, protože následně vítr přivál mlhu s deštěm, ale tak aspoň něco. Před námi je nyní cca 990 sestupových metrů, takže nezbývá než doufat, že hnusné počasí zůstane viset jen u vrcholku. První část trasy je dost kamenitá, takže s Koblihou v nosítku musíme jít opatrně. Není to na škodu, protože i když počasí není úplně pohádkové, ty výhledy jsou naprosto boží! 


Po cca 2,5 km a 300 výškových metrech dorazíme k jezeru Eisee, které je považováno za rybářský ráj. Kdo by toužil po vlastním úlovku,  zaběhne do vedlejší restaurace Berghaus Eisee, kde vystavují rybářské povolenky za 37 CHF/os. - veškeré info včetně cen naleznete zde. Užít jezero si ale můžete i jako nerybáři, třeba si tu můžete jen rozložit piknik a chvilku relaxovat.



Od Eisee už je cesta pohodlnější, méně kamenitá a širší. V těchto místech vám bude k dispozici další várka skvělých výhledů tentokráte do údolí. Po nějakých 3 km dorazíte k vodopádu Emmensprung, který se považuje za pramen řeky Waldemme. Ta pak protéká skrze celé údolí Entlebuch, takže ji určitě ještě zahlédnete. Za vodopádem míjíme několik pasoucích se krav a v duchu zelených pastvin pokračujeme až k našemu cíli - zpět ke stanici lanovky v Sörenbergu.


Když to shrnu, je to fakt krásná a ne až tak náročná trasa s fakt parádními panoramaty. Očividně se to dá zmáknout i s miminem v nosítku, ale s kočárem určitě ne, těch kamenů a nerovností je v prvním úseku opravdu dost. Obecně raději chodíme směrem nahoru než sestupujeme dolů, páč nás moc nebaví brzdit. A teda ani naše nohy a kolena to moc nebaví, což se druhý den potvrdilo. Auč! :D Takže příště bych možná uvažovala i o opačné cestě - na vrchol vyšlápnout a dolů sjet lanovkou. Každopádně je to na vás, co vyberete. Snad máte teď alespoň malou představu o tom, jak Entlebuch, nebo spíš jeho malá část, vypadá.

Pokračuj rovnou na další článek ze Švýcarska - Naše 2 dny v oblasti Interlaken.







Žádné komentáře:

Používá technologii služby Blogger.