Pokračování článku
Týden ve Švýcarsku: 1. zastávka - Bodamské jezero.
Tohle by se tedy dalo označit jako lokalita číslo dva. Lucern byl spolu se St.
Gallen jediným větším městem, které jsem se rozhodla zařadit do programu, a to
hlavně proto, že jen v souvislosti s ním jsem si dokázala vybavit něco
konkrétního. To "něco" je samozřejmě proslulý dřevěný most, který na vás skáče
z fotek všech cestovních kanceláří nabízející poznávačku do Švýcarska. Ještě o
něm bude řeč. Další (a větší) města jako Bern, Ženeva, Basilej nebo Curych
byla tak trochu odsunuta na druhou kolej. Městským pochůzkám jsme zkrátka
nebyli ochotni obětovat tolik času, ten jsme si raději šetřili na poznávání
švýcarské přírody. Královské dělení v lucernském kantonu nakonec dopadlo
následovně: odpoledne jsme strávili v Lucernu, a druhý den si udělali výšlap
do nedaleké biosférické rezervace Entlebuch.
Lucern
82 tisícové město ležící
na břehu Lucernského jezera, přímo u ústí řeky Reuss, která jej
rozděluje na starou a novou část. Jeho poloha je více než atraktivní a nabízí
celou řadu aktivit - koupání, piknik, vodní sporty nebo např. plavbu parníkem.
Ale hlavním lákadlem není jen jezero, v blízkosti Lucernu se totiž tyčí i
několik proslulých vrcholů. Nejnavštěvovanější je pravděpodobně dvoutisícový
Pilatus, na který vás dopraví ta nejstrmější zubačka na světě (z
Alpnachstadu), popř. můžete využít lanovku nebo si to vyšlápnout pěšky. Druhým
oblíbeným vyhlídkovým cílem je Rigi, které se také přezdívá
Královna hor.
Pokud ale máte čas pouze na prohlídku města, stejně jako my, nezoufejte.
Lucern je velice příjemné město se spoustou historických domků, náměstíček,
výhledem na jezero i okolní hory. Nicméně s klidným svědomím můžu říct, že pár
hodin na takovou základní poznávací pochůzku stačí. A to k tomu ještě stihnete
i kafe v jedné z mnoha kavárniček. Co tedy určitě neminout? V první řadě musím
zmínit naše marné pokusy o nalezení bezplatného parkování, načež jsme nakonec
zaparkovali v podzemní garáži pod hlavním vlakovém nádraží. To leží přímo v
centru, těsně vedle moderní prosklené budovy
KKL (Kultur und Kongresszentrum Luzern), která je vyhlášená svou
perfektní akustikou. Navrhl ji francouzský architekt Jean Nouvel a velice
citlivě ji zasadil na břeh Lucernského jezera, přímo naproti slavné Lucernské
riviéře z 19. století.
Od nádraží a KKL to vlastně není daleko nikam. Stačí přejít ulici a už stojíte
u té největší atrakce - Kapellbrücke, neboli Kapličkového mostu přes
řeku Reuss, který spojuje Nové město a Staré město. Byl postaven ve 14.
století z ryze praktických důvodů. Most byl totiž součástí městského opevnění,
nyní je jednou z nejvýznamnějších švýcarských kulturních památek a také
symbolem Lucernu. Navíc je i nejstarším zakrytým dřevěným mostem v Evropě. V
některých zdrojích se uvádí, že je dokonce nejstarší na světě, ale zas takový
znalec mostů nejsem, takže rozuzlení nechám na vás :) Každopádně most má na
délku necelých 200 metrů a uprostřed něj stojí osmiboká vodní věž, ve
které bylo dříve vězení, později mučírna a pak dokonce i archiv a městská
pokladna (dnes obchůdek se suvenýry). Obdivovaný je také díky trojúhelníkovým
obrazům s motivy zobrazující dějiny města umístěným pod zastřešením.
|
|
Kousek za Kapellbrücke je k vidění ještě jeden kratší ale neméně zajímavý most
- Spreuerbrücke, což v překladu znamená Most vetešníků. Prý to
totiž byl jediný most, ze kterého se v té době dalo odhazovat staré
harampádí. I tady jsou k vidění trojúhelníkové obrazy, tentokráte s
pochmurným tématem Tance smrti.
Po obhlídce mostů jsme se pak ochotně ztratili v uličkách Lucernu, obhlíželi
hrázděné domy, výlohy se švýcarskými nožíky a nakupovali švýcarskou
čokoládu... jo a taky hledali místo, kde se najíme bez toho, aby nám to
zařízlo budget na celý týden :) Což pokud máte rádi japonskou kuchyni, můžu
doporučit bistro Mashida, kde se s obědem určitě vejdete do 20 CHF. Nakonec
jsme se napojili na jezerní promenádu a došli až ke kostelu
Hofkirche St. Leodegar, jehož dvě štíhlé věžičky jsou opravdu
nepřehlédnutelné. A když už budete v těchto místech, zaběhněte se podívat
ještě na
nejstarší dřevěný měšťanský dům ve Švýcarsku - Torhenburgerhaus
(třetí foto).
Ubytování v Lucernu
-
levné:
Barabas Luzern
- malé pokojíky v ověřeném a výborně hodnoceném ubytku, které se
nachází přímo v centru. A dokonce i s vlastní koupelnou, takže za cca
2100,- noc/pro dva je to supr volba.
My jsme v Lucernu noc nestrávili, jelikož všechna cenově přijatelná
ubytování byla takhle na poslední chvíli již rozebraná. Proto jsem nakonec
zvolila B&B Hotel Peter und Paul
vzdálený od Lucernu cca 35 kilometrů a rovnou můžu prozradit, že jsme zde
byli naprosto spokojeni. O víkendu fungoval self check in automat, takže
jsme nikomu nemuseli ohlašovat čas příjezdu, a zaparkovat se dalo
bezplatně přímo před budovou. Ubytování je moderní, nové, čisté - k
dispozici je kuchyňka i jakási relax zóna s kafem/čajem/vodou zdarma.
Vtipné bylo, že jsem rezervovala čtyřlůžkový pokoj se dvěma palandama (byl
nejlevnější), takže jsme se tak trochu vrátili do táborových let a dost se
nasmáli. Za noc v tomto pokoji jsme platili cca 1850,- Kč.
Samozřejmě jsou k dispozici i normální pokoje, různých rozměrů a kapacit
:) Navrch jsme pak ještě dokupovali snídani za 10 CHF/os., což můžu jedině
doporučit. Není to sice teplá snídaně, ale i tak se člověk nají víc než
dost.
Entlebuch
Po noci strávené v
B&B Hotel Peter und Paul je konečně na řadě větší procházka mimo město. Biosférická rezervace
Entlebuch figuruje od roku 2001 na seznamu památek UNESCO a my
už, alespoň částečně, chápeme proč. K vidění je tady spousta věcí: od
rašelinišť, bažin, jeskyní, vodopádů přes krasovou oblast až po horské
vrcholky s úchvatnými výhledy. Bylo tedy velice těžké vybrat jen jednu
aktivitu, nicméně volba padla na
nejvyšší vrchol - Rothorn, 2350 m. n. m.. Jinak všechna
zajímavá místa a trasy jsou popsané na
ofiko stránkách zde, takže pokud si představujete něco lehčího, náročnějšího, kratšího,
delšího, zkrátka jinačejšího, určitě mrkněte tam.
Na Rothorn se dá dostat ze dvou směrů - buď kabinovou
lanovkou ze Sörenbergu, nebo zubačkou z Brienz, což je
mimochodem jediná parní zubačka v celém Švýcarsku. Anebo samozřejmě
možnost číslo tři - jít pěšky. I když výhledy z Rothornu vypadaly
naprosto fenomenálně, nechtěli jsme se nahoru vyvézt lanovkou, vyfotit a
následně se svézt zas zpátky. Rozhodli jsme se tedy jet lanovkou jen v
jednom směru a dolů seběhnout pěšky. Souhrnné info takto:
- Výchozí bod: Sörenberg-Brienzer Rothorn
- Cena lanovky: 25 CHF/dospělí/jeden směr
- Délka trasy: cca 7 km
- Převýšení: 990 m
A teď pojďme trochu konkrétněji. Když pojedete z Lucernu, pravděpodobně
vám google maps jako nejrychlejší cestu vypočítají trasu přes Giswill. Z
něj vede do Sörenbergu panoramastrasse, což je na výhledy super
(viz fotky pod odstavcem), ale na řízení až tak ne. Počítejte s hodně
úzkou silnicí, spoustou zatáček a neustálým vyhýbáním se protijedoucím
autům. Pokud se nechcete stresovat, zvolte raději trasu přes Flühli
jakožto normální silnici, kam se vejdou dvě auta vedle sebe.
Zaparkovat je možné bezplatně přímo u stanice lanovky - na
google maps najdete jako
Sörenberg Schönenboden. Lanovka je jedna velká kabina a vyjíždí zhruba každou půl hodinu.
Překvapivě není až tak drahá, když to porovnám s ostatními švýcarskými
vrcholy, protože Brienzer Rothorn stojí "jen"
25 CHF v jednom směru, popř. 40 CHF zpáteční. Aktuální jízdní
řády a ceny naleznete případně na těchto
ofiko stránkách. V létě je dokonce možné stihnout
na Rothornu východ slunce,
jelikož každou neděli v červenci a v srpnu lanovka výjimečně startuje
dříve. Tuhle akci většina lidí spojuje s rezervací snídaňového bufetu
v restauraci na vrcholku (snídaně 25 CHF pro dospělého). Musí to být
skvělý zážitek!
Nahoru se vyvezete během cca 10 minut, je to fakt
rychlovka. Až vystoupíte, dejte se doprava, abyste prošli horní
stanicí lanovky. Uvnitř je
restaurace, dětský koutek, WC (zdarma) a nahoře vyhlídková
plošina... s houpačkou, ze které se už pak nedá zvednout :D Pokud byste se
vrtli vlevo, prošli byste dlouhým tunelem až k menší sedačkové
lanovce, která končí u jezera Eisee. Lanovkou samozřejmě jet nemusíte,
ale i tak byste díky tunelu přišli o kus hezké trasy a hlavně o
výhledy z Rothornu. Ještě doporučím -
přibalte si s sebou nějaké teplejší oblečení, protože tu dost
fičí a počasí se může měnit doslova z minuty na minutu. Fakt. Vlastní
zkušenost :) Dole na parkovišti jsme si pohodlně vystačili s krátkým
rukávem a o chvilku později už bylo nutné z batohu vyrabovat všechny
vrstvy.
Pohledem na azurové Brienzersee a okolní vrcholky jsme se bohužel
kocháme jen chviličku, protože následně vítr přivál mlhu s deštěm,
ale tak aspoň něco. Před námi je nyní cca 990 sestupových metrů,
takže nezbývá než doufat, že hnusné počasí zůstane viset jen u
vrcholku. První část trasy je dost kamenitá, takže s Koblihou v
nosítku musíme jít opatrně. Není to na škodu, protože i když počasí
není úplně pohádkové, ty výhledy jsou naprosto boží!
Po cca 2,5 km a 300 výškových metrech dorazíme k
jezeru Eisee, které je považováno za rybářský ráj. Kdo by toužil
po vlastním úlovku, zaběhne do vedlejší
restaurace Berghaus Eisee, kde vystavují rybářské povolenky za 37
CHF/os. - veškeré info včetně cen naleznete zde. Užít jezero si ale můžete i jako nerybáři, třeba si tu můžete
jen rozložit piknik a chvilku relaxovat.
Od Eisee už je cesta pohodlnější, méně kamenitá a širší. V těchto
místech vám bude k dispozici další várka skvělých výhledů
tentokráte do údolí. Po nějakých 3 km dorazíte k
vodopádu Emmensprung, který se považuje za pramen řeky
Waldemme. Ta pak protéká skrze celé údolí Entlebuch, takže ji
určitě ještě zahlédnete. Za vodopádem míjíme několik pasoucích se
krav a v duchu zelených pastvin pokračujeme až k našemu cíli -
zpět ke stanici lanovky v Sörenbergu.
Když to shrnu, je to fakt krásná a ne až tak náročná
trasa s fakt parádními panoramaty. Očividně se to dá
zmáknout i s miminem v nosítku, ale s kočárem určitě ne,
těch kamenů a nerovností je v prvním úseku opravdu dost.
Obecně raději chodíme směrem nahoru než sestupujeme
dolů, páč nás moc nebaví brzdit. A teda ani naše nohy a
kolena to moc nebaví, což se druhý den potvrdilo. Auč!
:D Takže příště bych možná uvažovala i o opačné cestě -
na vrchol vyšlápnout a dolů sjet lanovkou. Každopádně je
to na vás, co vyberete. Snad máte teď alespoň malou
představu o tom, jak Entlebuch, nebo spíš jeho malá
část, vypadá.
Pokud vám tyto informace pomohly ušetřit trochu času nebo peněz nebo obojího, můžete mě třeba "pozvat na kafe" a přispět tak na provoz Vorvaně :) číslo účtu / QR kód: 1257951017/3030
Žádné komentáře: