Hirošima & Icukušima

února 18, 2019

A je to tady! Naše dlouho očekávané "poprvé" s vysokorychlostním vlakem - šinkanzenem. Japonské šinkanzeny jsou naprosto unikátní záležitostí. Japonci po 2. světové válce dokázali postavit vůbec první železnici na světě, která byla určená pouze pro přepravu osob. Před letní OH v roce 1964 uvedli do provozu vysokorychlostní trasu Tokio - Osaka, která tento železniční boom spustila. Ovšem nepředstavujete si hned rychlost, které dosahují dnes - tedy cca 320 km/h. Tehdejší maximálka byla "pouhých" 210 km/h. Následně se síť stále rozšiřovala a nyní pokrývá již i sousední ostrovy Hokkaido i Kjúšů. Šinkanzeny nesou různá jména a liší se rychlostí, počtem vagónů nebo tím, na jakých stanicích zastavují. Na jednotlivých zastávkách jsou přímo na dlaždicích popisky s typy vlaků a čísly vagónů, takže víte na centimetr přesně, kde vlak zastaví a jakými dveřmi budete nastupovat. Např.:

  • Nozomi = Naděje (nevztahuje se na něj JRP!)
  • Hikari = Světlo
  • Kodama = Ozvěna
  • Sakura atd.

Sice jsme měli z japonských nádraží hrůzu, ale nakonec jsme zjistili, že jsou velice přehledná a intuitivní. Ukazatele jsou i v angličtině, takže rozhodně nemusíte mít strach, že nenajdete cestu kvůli rozsypanému čaji. Úplně první cestou šinkanzenem je pro nás ranní spoj trasa Osaka - Hirošima. Lístky jsme rezervovali již včera, takže si na nástupišti stoupáme do fronty ke svému vagónu a vyhlížíme náš šinkanzen Sakura. Vlak zastavuje jen na kratičkou chvilku, opravdu jen aby lidi vystoupili/nastoupili a zase maže dál. Ta spolehlivost je naprosto ohromující - něco, na co v ČR prostě nejsme připraveni :)


Interiér vlakové soupravy se podobá spíše letadlu, sedačky jsou rozmístěné za sebou po dvou a mezi nimi je ulička. No letadlo hadr... jen s více místem na nohy :) Šinkanzeny naštěstí nevyluzují klasické "td-td-td", takže člověk po chvilce rychlost vůbec nevnímá. Ideální na usínání, což praktikuje většina Japonců. Pepa tenhle zvyk rychle odkoukal a s nástupem do vlaku pokaždé usíná asi tak do pěti minut, a to ne jen ve vlaku, ale i v metru!

Ti, kdo to okamžitě nezalomí, vyndají z tašek bento boxy = obědové sety prodávané všude možně, zabalené v krabici a navrch ještě v papíře. To je sympatické zase mně :) Samotná cesta z Osaky do Hirošimy je otázkou pouze hodinky a půl, díky tomu máme v podstatě celý den před sebou. Rozhodujeme se rovnou pro výlet na nedaleký ostrov Icukušima s tím, že se do Hirošimy vrátíme na noc a projdem si ji až druhý den.

plovoucí brána torii

Icukušima

Tento ostrov, jinak také nazývaný Miyajima, je jedno z japonských must see... no co nám zbývá, že jo? :) V Hirošimě tedy jen přeběhneme na jiné nástupiště a přestoupíme na klasický "pomalý" vlak (JR Sanyo line). Na stanici Miyajima-guchi vystupujeme za cca 25 minut, ale cesta ještě nekončí. Musíme ještě přeběhnout do přístavu a chytit JR ferry. Píšu JR, protože na něj platí JRP, což je super, ale pozor jezdí tu i jiná lodní společnost, tak ať to trefíte správně. Plavba trvá pouze cca 10 minut a už z lodi uvidíte místní největší atrakci => obří plovoucí bránu torii. Teda s přílivem je plovoucí, při odlivu se dá dojít až k ní, o čem jsme se přesvědčili o pár minut později, když jsme na místo činu došli. Tahle oranžová kráska patří k šintoistické svatyni Icukušima, která je dokonce zapsaná na seznamu památek UNESCO. Je to největší dřevěná torii brána v Japonsku, takže to rozhodně není žádný drobeček. Na výšku měří 16 metrů a váží více než 60 tun!


Po vylodění se všichni rozbíhají na hon za selfie se srnkami, které tady tak trochu zdomácněli. Na ostrově jich je opravdu hodně, okolo 2 000, a jsou pěkně vychcané. Kamarádit se s vámi budou jenom pokud jim chcete dát něco k jídlu. Jinak vás maj na háku. V souvislosti se srnkami si dávejte pozor na svoje věci. Ne že bych s tím snad měla zkušenosti... možná trošku... možná jen, když jsem držela v ruce mapu, přiběhla srnka a polovinu mi z ní sežrala. A to jsem se s ní ani kámošit nechtěla! No nic... prostě si uvědomte, že to nejsou žádní domácí mazlíčci. Viděla jsem jelínka vyrabovat i dětský kočárek, který byl pár minut bez dozoru. Jsou fakt oprsklé, takže bacha :)


Samotným městečkem projdete po hlavní nákupní ulici za pár minut. Čeká vás spousta restaurací, obchůdků se suvenýry a pouličních stánků lákajících na grilované ústřice a jiné dobroty. Místní sladkou specialitou jsou momiji = malé buchtičky ve tvaru javorových listů., které jsou plněné fazolovou pastou nebo různými krémy. Chutnají asi jako náš brumík :) Napojíme se na plážovou promenádu lemovanou kamennými lucernami a za chvilku už stojíme u výhledu na již zmiňovanou torii bránu. Bohužel už nepluje na vodě tak, jak jsem si jí ve své hlavě malovala, ale stojí v blátě obklopená houfy turistů. Prostě štěstíčko :) I vedlejší Itsukushima Shrine stojící na dřevěných pilířích je kvůli odlivu momentálně na suchu, a tak musíme pohled na plující svatyni oželet.

místní speciality - vývar z ústřic + plněné mušle + momiji:

Itsukushima Shrine:



Nějak dnes nemáme chuť na památky, a tak volíme procházku na nejvyšší bod ostrova - posvátnou horu Misen (535 m. n. m.). Vedou na ní 3 trasy, které jsou popsané (v angličtině) tady. Pro lenochy existuje ještě alternativa v podobě lanovky, ke které navíc ty extrémně líné jedince doveze zdarma shuttle bus. Od horní stanice lanovky však na vrchol hory budete muset stejně po svých. Mno... takže na lanovku můžete mrknout tady a my vyrážíme na vlastní pohon stezkou Momiji Dani Route, která začíná v parku Momiji a vede podél stejnojmenné říčky. Tato trasa je sice nejkratší, ale také nejstrmější. Měla by zabrat 1,5 - 2 h, ale pokud nejste alespoň trošku v kondici, vyberte si raději jinou trasu... vážně. I my po chvilce zjišťujeme, že je kopec poměrně brutální a fakt strmý. Navíc nás obklopuje typický vlhký ostrovní vzduch, takže z nás do pár minut leje jako blázen. Dokonce vytahujeme z batohu ručník. Je na nás žalostný pohled, ale naštěstí tahle cesta moc frekventovaná není (víme proč). Ve chvíli, kdy si čteme informační ceduli o nebezpečí jedovatých hadů, zjišťujeme, že máme vlastně ještě rezervy a můžem i trošku zrychlit...


S blížícím se vrcholem začíná pršet a nám se tak rozplývá představa o dokonalém výhledu. Chvilku si ještě odfrkneme u Misen Hondo a Reikado, kde hoří věčný oheň údajně už více než 1200 let. Tento plamen byl dokonce použit i k rozsvícení památníku "Flame of Peace" v Hirošimě. Zbytek cesty nahoru už je hračka a nakonec vrchol pokoříme cca za hodinu hodně ostré chůze. Na hoře Misen se nachází spoustu zajímavých obrovských balvanů a rozhledna, která za (pěkného počasí) nabízí opravdu perfektní panoramatický výhled. Zpět se vracíme cestou Daishoin Route, kde míjíme opět několik svatyní a odkud se otevírá mnoho dalších krásných výhledů. Ty si ale kvůli přetrvávajícími dešti příliš neužíváme a raději dáváme pozor, kam šlapeme, abychom se na kluzkých kamenných schodech ještě nevymlátili. Nebo nešlápli na nějakého toho hada...


na hoře Misen:

Daishoin Route:
Daisho-in Temple

Dole se nestačíme divit - skoro všechny krámky a restaurace jsou už zavřené, a to je teprve lehce po páté. V jedné z vedlejších uliček si nakonec sedáme ještě na kafe do zapadlé kavárničky jménem Yushikasatojaya s úžasnou zahradou. Obsluhují nás dvě starší paní, které se nás vyptávají odkud jsme. V souvislosti s ČR si vzpomenou pouze na Věru Čáslavskou... hmm. Tak nějak jsme mysleli, že naši hokejisti v Naganu by mohla být lepší nápověda, ale asi ne :) Nakonec nás ještě v té pěkňoučké zahrádce vyfotí a my už běžíme do přístaviště, abychom stihli trajekt a následně i vlak do Hirošimy.


Hirošima

Jsme strategicky ubytovaní v centru dění, abychom mohli hned ráno bez zdržování fungovat. Náš hotel se jmenuje Park Side Hiroshima Peace Park a na noc nás přijde na 1 100,- Kč. Je to dobrá volba. Další možnosti by mohly být tyto:

  • levnější: Kamon Hotel Seto - v podstatě to samé jako náš hotel akorát v bledě modrém :)
  • dražší: Mitsui Garden - moc pěkný hotel v centru za cca 2 400,- Kč pro dva


dny od prvního použití atomové bomby
Hirošima proslula hlavně svou smutnou historií spojenou s prvním a zároveň i posledním použitím atomové bomby v dějinách. Za druhé světové války byla Hirošima, a o pár dní později i Nagasaki, doslova srovnána se zemí. Stalo se tak ráno 6. srpna 1945 v 8:15, kdy na nic netušící město dopadla bomba  z amerického letounu přezdívaná Little Boy. Během pár sekund se lidé v hypocentru výbuchu prostě vypařili... zmizeli... nezůstalo po nich vůbec nic. Šanci měli jen obyvatelé ve vzdálenosti větší než 1,5 kilometru od místa dopadu. Bohužel ani ti však neměli zdaleka vyhráno. Hirošima zůstala po explozi radioaktivní, což předtím nepředpokládali ani samotní Američané. Mnoho lidí tak zemřelo na následky ozáření až za několik dní, měsíců a dokonce i let po tragédii. Do konce roku 1945 se číslo vyšplhalo na cca 160 000 obětí, avšak celkové počty se pohybují okolo 200 000.

Všechny podrobnosti se dozvíte v Muzeum atomové bomby, které rozhodně nesmíte vynechat (vstupné 200 ¥). Na modelu Hirošimy uvidíte video simulaci samotného výbuchu, na které je patrné, jak velká část města byla zasažena. Přečtete si spoustu zajímavých informací o vzniku atomových bomb vůbec, i o plánování útoku a samotném použití použití těchto zbraní na Hirošimu a Nagasaki. Dále se expozice zaměřuje především na následky katastrofy, které se projevily ihned, ale často i později: jako například vypadávání vlasů, různé druhy rakoviny, leukemie atd. Samostatná část je věnována výpovědím lidí, kteří katastrofu přežili. Je to ohromně silný zážitek a nic po slabé povahy. Budete procházet kolem zdeformovaných věcí, sežehnutého oblečení, dětských hraček, fotky popálenin, cárů kůže a dalšího. Všechny tyto předměty byly majetkem obětí postihnutých jadernou katastrofou a jsou tak věčnou připomínkou lidského utrpení. Jde z toho mráz po zádech a nezbývá než doufat, že se podobná tragédie už nikdy a nikde nebude opakovat.

výrok papeže Jana Pavla II.
simulace výbuchu
látka vypálená do kůže
hodinky zastavené na 8:15
stín po sežehnutém člověku

Hned za muzeem, mezi řekami Ota a Motoyasu, se rozkládá Park MíruHiroshima Peace Memorial Park. Byl vybudován v roce 1960 jako památka na životy nevinných obětí z řad civilního obyvatelstva. Park je tvořen několika desítkami památníků, soch a monumentů, které tuto tragédii stále připomínají. V jednom z nich hoří věčný oheň, který prý bude plápolat tak dlouho, dokud nebudou zničeny všechny nukleární zbraně na světě. Mezi ten nejznámější patří Dětský památník míru (Children’s Peace Monument), který je vzpomínkou na všechny dětské oběti atomového výbuchu. Socha dívky s origami jeřábem nad hlavou představuje holčičku Sadako, která tragédii v roce 1945 přežila. O necelých 10 let později ji ale byla diagnostikována leukémie jako opožděný následek z ozáření. Sadako věřila, že pokud se jí povede poskládat 1 000 origami jeřábů, splní se jí jedno přání - uzdraví se. Některé složila sama, některé jí darovali kamarádi, bohužel však boj se zákeřnou nemocí prohrála. Lidé ale skládali a skládají jeřáby dál a i dnes jsou památníky ověšené různobarevnými papírovými origami.

Children’s Peace Monument
origami jeřábů

Na druhém břehu řeky Motoyasu leží pak proslulý Atomový dóm (A-Bomb Dome nebo také Genbaku Dome), tehdejší Hirošimský prefekturální palác. Je to jedna z mála staveb široko daleko, která ustála tlakovou vlnu z atomové bomby i přesto, že stála pouhopouhých 160 m od místa výbuchu! Víte, že tuto celosvětově známou stavbu dokonce navrhl český architekt? Projektoval ji náchodský rodák Jan Letzl, který se rozhodl použít jako stavební materiál beton, aby budova odolala, v Japonsku tolik častému, zemětřesení. Byla opravdu velice bytelná, důkaz můžete vidět na vlastní oči i nyní. Z A-Domu už sice zbylo jen torzo, které je ohraničeno nízkým plotem, přes který ale bez problémů uvidíte zbytky betonových zdí a kovové konstrukce. Od roku 1996 je dokonce zapsán na seznamu památek UNESCO.


Po tomto popisu si možná představujete město s tísnivou atmosférou a všudypřítomným smutkem, ale nenechte se zmást. Hirošima znovu povstala a nyní je to ohromné moderní metropole s více než 1,3 milionem obyvatel. 70 let po katastrofě tak vypadá jako kterékoliv jiné japonské město - hotely, mrakodrapy, zelené parky, restaurace atd. Před odjezdem z Hirošimy ještě stihneme ochutnat místní specialitu, o které jsem se zmiňovala již v předchozím článku - okonomiyaki. Přípravu navrstvené zelné placky jsme měli díky otevřené kuchyni v přímém přenosu. Trvala poměrně dlouho a výsledek nevypadá nic moc, ale... bylo to vynikající! A taky hrozně syté :) ŇAM!


A kam dál? Na Králičí ostrov Okunošima!! :)






Žádné komentáře:

Používá technologii služby Blogger.