Poklady prefektury Nagano

července 14, 2019

Po našlapaném Kjótu jsme měli menší dilema, kam se vrtnout dál. Nápadů bylo hodně, času už bohužel tolik ne. Zbývají nám dva dny (jedna noc) s podmínkou, že se v podvečer druhého dne musíme vrátit do Tokia, ze kterého nás čeká krutý návrat zpět do reality.

Z časových důvodů jsme oželeli tato místa, ale vy se jimi klidně můžete inspirovat:

  • hora Fuji - dala by se zmáknout při přesunu do Tokia, ovšem za předpokladu, že bude nějaké normální počasí, na což jsme tak úplně nemohli spoléhat
  • Ogimachi - unikátní japonská vesnice, kde se zpracovává hedvábí, bohužel z Kjóta je to poměrně dlouhá a časově náročná cesta.
  • Kanazawa - samurajské domy, jedna z nejkrásnější zahrad v Japonsku, hrad, gejšské čtvrti - to vše a ještě mnohem více... a naneštěstí i mnohem dále než hedvábná vesnička
  • Japonské Alpy - tohle místo mi asi mrzí nejvíc, zároveň je úplně jasné, že tady by nám jeden den rozhodně nestačil

A teď už teda víte, co jsme neviděli :) Pojďme na tu podstatnější část, o které vám můžu poskytnout alespoň nějaké informace. V rámci nekonečného googlení jsem někde, netuším kde, narazila na zmínku o staré poštovní stezce vedoucí přes zapadlé japonské vesničky v horách. Hrozně jsem se pro to nadchla a potřebovala jsem si to taky projít. Chrámů a svatyní už bylo dost a túra představovala vítanou změnu. Výhodou této volby bylo, že jsme díky tomu stihli navštívit i město Matsumoto a jako bonus navíc ještě Nagano.


Poštovní stezka

Tenhle klenot jménem KISO VALLEY se při pohledu na mapu nachází zhruba v půli cesty mezi Kjótem a Tokiem. Původní poštovní stezka vedla přes 11 poštoven a byla součástí hlavní horské trasy Nakasendo, kterou využívali poutníci, obchodníci, samurajové a samozřejmě i ti pošťáci.  Nakasendo v překladu znamená doslova "stezka mezi horami", takže si můžete být jisti, že o krásné výhledy nebude nouze. Pokocháte se místními vrcholky, bambusovými lesy, vodopády, rýžovými políčky, ale také 300 let starými baráčky a dřevěnými usedlostmi. Naprosto nádherná podívaná a vhled do typického japonského života na vesnici. Navíc tohle všechno skoro bez lidí, protože Kiso Valley díkybohu není zrovna úplně profláklá atrakce.


Samotný trek je jednoduchá (půl)denní záležitost, takže rozhodně nečekejte žádné extrémní výstupy, na které byste potřebovali pohorky či nějakou speciální výbavu. Základní trasa měří jen cca 8 km, vede jednoduchým terénem podél potoka a současně částečně kopíruje silnici. Bohatě si tedy vystačíte s nějakým pohodlným oblečením, keckama, lehkou svačinou a pitím.


Kudy kam?

Úplně celá trasa měří cca 19 km a je následující: Nakatsugawa - Magome - Tsumago - Nagiso. Většina lidí, ale chodí jen zmiňovaný základní úsek stezky, který vede z Magome do Tsumago, a který hodí jen nějakých 7,3 km. Samozřejmě můžete trasu i otočit a jít z Tsumago do Magome, záleží jen na vás.

Pro nás bylo stěžejní dostat se do městečka Nakatsugawa. Z Kjóta to byla záležitost necelých dvou hodin s jedním přestupem v Nagoya, což bez problémů pokryl náš JRP. Přímo před železniční stanicí v Nakatsugawa pak na nástupišti č. 3 staví autobus, který vás za zhruba 25 minut odveze do Magome - výchozího/cílového místa. Na ten už se JRP samozřejmě nevztahuje, takže cena za osobu a cestu je 560 ¥ a platí se u řidiče při výstupu.

Magome je oproti Tsumago o trochu turističtější, je tu více lidí, více restaurací, více obchodů s košíky, klobouky, různými miskami, pantoflemi atd. Buďte v klidu, zdaleka ne všichni se vydávají na poštovní trek. Na jeho začátku si zazvoníme na zvoneček proti medvědům a vyrážíme. Ztratit se není kde, protože je cesta celou dobu dobře značená. Asi tak v půlce narazíte na starou čajovnu, kde si můžete dát čaj a zaplatit za něj dobrovolný příspěvek. Celkově je to opravdu pohodová a moc příjemná procházka, kterou si jistě užijete.


TIP: Pokud cestujete s kufrem nebo velkým báglem, prostě něčím, co nechcete táhnout s sebou v lese, můžete využít místního transportu zavazadel. V informačním centru v Magome odevzdáte bagáž (mezi 8:30 - 11:30), zaplatíte 500 ¥ a odpoledne se s věcmi shledáte v Tsumago. Dobrý ne?

Tsumago na mě působí velice klidným dojmem, jakoby se tu zastavil čas. Některé domky jsou tu přístupné jako skanzen, takže do nich nakukujeme a obdivujeme typický japonský minimalismus a otevřená ohniště v jejich středech. Nakonec si dáváme čaj o páté v jedné z tradičních čajoven, kde se návštěvníci zouvají a sedí u nízkých stolků přímo na zemi. Objednávka sice probíhá rukama nohama, ale je to naprosto skvělý zážitek! Pro představu za čaj, kafe a nějaké sladkosti jsme platili cca 830 ¥.


Jsme odpočatí, plní energie, tak proč si trasu ještě o trochu neprodloužit že? Autobus je pro béčka, takže z Tsumago pokračujeme pěšky ještě další cca 3,5 km až na vlak do Nagiso. Cesta je stále pohodová a pěkná, není co řešit. Kdyby se vám už nechtělo pokračovat po svých, jednoduše v Tsumago nasednete na autobus a necháte se do Nagiso dovézt. Pro nás další zastávka: Matsumoto. Ale kdo by se dostatečně nenabažil dřevěných domků a celkově starého  japonského stylu, může se ještě zdržet v Shiojiri (cca půl hodina od Matsumoto). Ráz této vesnice je velice podobný jako v Magome a Tsumago, ale my už jsme zde právě kvůli tomu nezastavovali.


Matsumoto

Tohle město vás bude zajímat z jednoho prostého důvodu - úchvatnému samurajskému hradu Matsumoto, přezdívanému také Černá vrána. Je to pomyslná "dvojka" co se japonských hradů týče. Za ten nej se totiž považuje Bílá volavka Himeji, o které jsem se zmiňovala na konci předchozího článku. Tyto dva hrady jsou si vzájemně naprostými protiklady. Bílá barva navozuje pocit velkoleposti a honosnosti, kdežto uhlově černý hrad vzbuzuje v člověku obrovský respekt a na první pohled působí možná dokonce až nebezpečně.


Matsumoto oproti Himeji nestojí na kopci a nemusíte se tak proplétat složitým obranným labyrintem, ale stačí vám překlenout jen široký vodní příkop. Musím přiznat, že se nám dovnitř na prohlídku po  zkušenostech s prázdnými místnostmi v Himeji ani moc nechtělo, ale naštěstí jsme se hecli... možná taky kvůli tomu, že pršelo a chtěli jsme se schovat :) Vstup: 610 ¥. , viz ofiko stránky. Matsumoto má mnohem lépe řešené interiéry, nebo minimálně v nich něco je! Dovnitř hradu se musíme zout a boty si neseme s sebou v pytlíku. Opět nás čeká spousta strmých schodišť, kde si i malí lidi (jako já) musí dávat pozor na hlavu :) Na stěnách visí různé exponáty, speciální japonské zbraně a brnění a my si libujeme, že je konečně na co koukat. Objevujeme také skryté otvory, kudy se na nepřátele mělo pálit hořícími šípy či házet kamením. U východu zas obouváme boty, vracíme pytlíky, které pak obsluha opět narovnává pro další návštěvníky. Klasický dream job - rovnač igeliťáků :)



Okolo Černé vrány se rozkládá velký park, kde najdete spousta laviček k odpočinku. Odtud je také nádherný výhled na celý hrad a s ním kontrastující červený most. Doporučuji sem zaběhnout i v noci, protože pohled na osvětlenou černou fasádu a její odraz na vodní hladině je zkrátka famózní. Famózní kýč!


TIP na ubytování v Matsumoto

V tomhle městě jsme i přespali a já vám tím pádem mohu doporučit i střechu nad hlavou, se kterou jsme byli fakt moc spokojeni. Vážně, nic jiného bych být vámi nehledala. Hotel se jmenuje New Station a jeho výhody spatřuji hlavně v tomhle:

  • cena - platili jsme v přepočtu cca 1 300,- Kč za pokoj/noc
  • výborná dostupnost z nádraží i k hradu
  • levnější vstupné na hrad - v hotelu jen 400 ¥ (na místě 610 ¥)
  • skvělá japonská snídaně za 900 ¥/os. - pak už teda nemusíte ani obědvat :)
  • hotelový onsen v ceně
  • mohli jsme si zde nechat batohy i po check-outu a nemuseli je tak tahat po městě

Nagano

Po příjezdu do Nagana stále chčije, a to jakože hodně. Každopádně N-A-G-A-N-O, to prostě Čechům zní jako rajská hudba, takže se rozhodneme vydat se na ono místo, kde se v roce 1998 ten zlatý zázrak konal. Stadion nese název Big Hat a stojí cca 2 km od centra... super. Místo pochodu k němu bych teď 100 x radši seděla na gauči a užívala si to zprostředkovaně třeba skrze Pásky z Nagana... hlavně v suchu... teple. Ne tohle proboha! No nic, ale jsme tady, nejspíš už se sem nikdy nevrátíme, takže tam prostě dojdem teď, déšť nedéšť. Nutno dodat, že nyní je stadion klasifikovaný jako "multifunkční hala". Když dorazíme na místo, jeho momentální funkcí je tržnice. Takže stojíme v polovině haly a kolem nás pobíhají Japonci s totálně narvanými vozíky jídlem, kosmetikou, pracími prostředky a různými teleshopping zázraky. Bájo. Hned se vám ta vítězná atmosféra v hlavě vytváří snadněji :)


Mimochodem víte, jaké jídlo je typické pro region Nagano? My už jo! Jsou to knedlíčky oyaki. To jsme takhle přišli do Oyakimura Daimon, kde tyto knedlíčky nejen prodávají, ale dle letáčku, který jsme si vzali někde na nádraží, si je tu můžete dokonce sami vyrobit. Cena 540 ¥ za osobu a dva knedlíčky. No byla to komedie, co vám budu povídat. S angličtinou jsme si ani neškrtli, takže jsme dělali to, co nám ukazovala paní domácí. Neustále opakovala "kudukudu", a tak jsme taky dělali "kudukudu" a kouleli naše bochánky. Aspoň to si myslím, že to znamenalo :) Jinak jsou oyaki z pohankového těsta a dává se do nich různá náplň. My jsme je plnili azuki pastou = pasta z červených fazolí, a zeleninovou směsí. Balí se v podstatě jako české ovocné knedlíky a poté se opékají na široké pánvi na otevřeném ohništi ve středu místnosti. Místní tvrdí, že chutnají jako pizza a vlastně asi jo. Minimálně to těsto pizzu připomíná. Každopádně je to fakt dobrá svačinka, doporučuji vyzkoušet.


Zatímco se nám knedlíčky pekly, stihli jsme omrknout ještě naganské must see - buddhistický chrám Zenko-ji. Byl založen už v 7. století a i nyní je to jeden z nejdůležitějších chrámů v celém Japonsku. Skládá se klasicky z main hall, pagody, ve které najdete muzeum, ohromné vstupní brány Sanmon Gate a menší brány Niomon Gate. Mezi jednotlivými částmi se můžete volně procházet, ale dovnitř je vstup již zpoplatněn (500 ¥ viz. ofiko stránky).



Po tomhle upršeném dnu ještě před odjezdem do Tokia usedáme v Chirimentei Nagano Ekimae, kde se specializují na ramen = hodně silný vývar nejčastěji s masem, vajíčkem, různými řasami, nudlemi a jinými surovinami. Budete u toho srkat a mlaskat a hltat takže... prostě počítejte s tím, že to není úplně sexy jídlo. Každopádně zahřeje! A jakože polévky normálně moc nejím, tak tohle fakt bodlo :) Navíc to bylo poslední jídlo, které jsme si v Japonsku vychutnali v klidu.

Po příjezdu do Tokia nás čekalo zjištění, že se na japonské ostrovy řítí obří tajfun Trami. Předem jsme byli upozorněni, že ráno nejspíš nepojedou vlaky na letiště... a co teprv ta letadla, že jo? Celou noc jsme nespali, kontrolovali internet s nejaktuálnějšími zprávami, a na střídačku proklikávali stránky našich aerolinek, jestli nevypíšou nějaké info o zrušení letu. To se do rána nestalo, a tak vyrážíme na letiště raději s velkým předstihem, dokud ještě doprava funguje. Na odletových i příletových tabulích je polovina letů už zrušená a my se zatajeným dechem čekáme až naskočí náš let... a naskočil! Jako "confirmed" i s check-inem! Euforie. Záhy byly zrušeny všechny vnitrostátní lety a my jsme odletěli nejspíš jedním z posledních mezinárodních letů toho dne. Zkušenost s tajfunem jsme si tak do svých zážitků díkybohu zapsat nemuseli a japonské putování jsme mohli uzavřít jako úspěšné :)

Kdo by měl nějaké další dotazy k Japonsku, pište!



Žádné komentáře:

Používá technologii služby Blogger.