3 nejlepší výlety z Huarazu

ledna 03, 2020

Huaraz je rájem pro všechny milovníky hor a trekování, a to je také hlavní důvod, proč jsem ho zařadila do itineráře na úkor např. Arequipy, pro kterou už nezbyl prostor. Ani Lima nás příliš nezdržela. Mám za to, že město je prostě město - máloco vás v něm překvapí, kdežto příroda... to je jinej oddíl. Ale pro to, abyste četli dál, se mnou nemusíte souhlasit :) Zkrátka už při plánování naší cesty do Peru jsem věděla, že do Huarazu rozhodně chci! Hory volají!


Jak se dostat do Huarazu?


Město Huaraz leží zhruba 400 km severně od Limy, na úpatí pohoří Cordillera Blanca, ve kterém se nachází i nejvyšší hora Peru - Huascarán (6 768 m. n. m.). Dříve sem létala i pravidelná linka z Limy, ale pravděpodobně nebyla příliš vytížená, takže dnes už zbývají pouze dvě možnosti, jak se sem z hlavního města dostat:

  1.  půjčit si auto - výhodou je samozřejmě flexibilita, kterou vlastní auto přináší. Můžete si zastavit, kde chcete a kdy chcete, což vám otevírá možnost spatřit cestou další zajímavá místa. Půjčení auta vyhledávejte přes tento ověřený srovnávač raději v klidu z domova, ať si prostudujete podmínky a vyberete si půjčovnu v nejlepším poměru cena vs. výkon.
  2.  jet autobusem - u této varianty je největší výhodou to, že nemusíte nic řešit. Jednoduše rezervujete svůj lístek online a pak už se jen dostavíte na dané autobusové nádraží. Doporučuji tento jednoduchý srovnávač Redbus, kde se vám výsledky seřadí i dle ceny a hodnocení jednotlivých přepravních společností. Raději na to opravdu koukejte, protože v Peru jsou mezi nimi poměrně velké rozdíly. Druhá super věc je, že můžete jet nočním spojem a ušetřit tak čas i peníze. Okolo desáté hodiny večer odjíždějí autobusy z Limy a do Huarazu dorazí v brzkých ranních hodinách následujícího dne. Díky tomu pak máte ještě celý den před sebou, což je paráda. Tak jsme to udělali i my, jízdenky jsem koupila online kartou konkrétně u společnosti Oltursa za přesně 255,- Kč/os. (cca 37 sol).

Večeře v Huarazu:  pisco sour = tradiční peruánský drink z pálenky, limetkové šťávy a vyšlehaného vaječného bílku, anticuchos de corazon = grilovaná hovězí srdce


Kde se v Huarazu ubytovat?


Většina zájemců o trekování v Cordillerách volí Huaraz jako jakousi základnu, odkud je pak velice jednoduché vyrážet na jednodenní výlety či vícedenní horské přechody. Za zmínku určitě stojí Santa Cruz trek, který je po Inca trailu druhým nejpopulárnějším trekem v Peru. Ač Huaraz není turisticky zprofanované místo jako Cuzco (asi protože v něm nic není), i tady naleznete vše, co budete potřebovat - obchody, restaurace, kavárny, cestovní agentury i půjčovny vybavení - pokud byste se chtěli pustit do nějaké túry na vlastní pěst. K dispozici je i spousta ubytování, a to za velmi příznivé ceny.

Naší základnou se na 3 dny a noci stal Vacahouse Huaraz B&B, který se nachází v rozumné vzdálenosti od všeho podstatného. Nejlepší na tom všem bylo, že jsme se mohli ubytovat hned poté, co jsme přijeli nočním busem z Limy a pan majitel nám dokázal zařídit výlet ještě na tentýž den! V to jsme se ani neodvažovali doufat, ale právě díky tomuto gestu jsme stihli v okolí vše, co jsme stihnout chtěli. A cena? Za klasický dvoulůžkový pokoj s vlastní koupelnou a snídaní jsme platili lidovou cenu 350,- Kč/noc. Pokud by vás zajímalo jinačejší ubytko v Huarazu, mrkněte na tahle:

  • levné: Dream House B&B nebo Alpamayo Guest House - obojí do 300,- Kč za dvoulůžák s vlastní koupelnou
  • střední: La Aurora - 900,- Kč pro dva za krásný nový pokoj se snídaní, nebo Alojamiento Soledad - příjemné ubytování, cena dle typu pokoje (max. 800,- Kč)
  • dražší: Hotel El Ruby - klasický hotelový pokoj přímo v centru, se snídaní a vstupem do fitka cenově 1000-1300,- Kč/noc



Výlety v okolí Huarazu


Jak už jsem zmiňovala, v samotném Huarazu nic moc zajímavého k vidění není. Jasně, že je tu Plaza de Armas jako v každém peruánském městě... a na něm katedrála... ale to je asi tak všechno. Ale výlety v okolí, to je jiné kafe!  Pokud se spoléháte na místní přepravu, bude u některých výletů lepší využít služeb cestovky, protože cílová místa jsou trošku z ruky. S půjčeným autem máte samozřejmě o starost míň. Každopádně počítejte s tím, že součástí Cordillera Blanca je Huascarán => národní park, do kterého se platí vstupné! K roku 2020 to vypadá následovně (popř. aktuálně zde):

  • 1 den = 30 sol
  • 2-3 dny = 60 sol
  • 4-30 dní = 150 sol

Zdroj Wikimedia: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Laguna_Wilcacocha_02.jpg

Druhá věc, kterou není radno podcenit je samozřejmě nadmořská výška a s ní související aklimatizace. V předchozích článcích už o ní bylo napsáno dost, takže se nebudu opakovat. Huaraz leží v 3 052 m. n. m., takže pokud by byl jednou z vašich prvních destinací, určitě si dejte první dny jen nějaké  lehčí výlety - např. laguna Wilcacocha. My jsme s výškovou nemocí v podstatě žádný problém neměli, navíc máme za sebou už oblast Cuzca, takže si rovnou troufáme na tato místa. Aneb 3 dny v Huarazu = 3 našlapané výlety:


1. Ledovec Pastoruri

Náš první průzkum této oblasti, který absolvujeme hned po příjezdu nočním busem... překvapivě ani nejsme až tak rozebraní... možná jen trochu :) Výlet nám zařizuje pán z našeho ubytka Vacahousu - cenově 30 sol, přičemž je zahrnuta doprava a průvodce. K tomu průvodci nutno podotknout, že mluví jen španělsky, což zjišťujeme ve chvíli, kdy v autobusu spouští přednášku o NP Huascarán. Na mou prosbu, zda by nám to mohl říct ve zkratce i anglicky reaguje slovy "sure, no problem". Vzápětí to zopakuje znovu španělsky jen slovo montaňa (hora) zaměňuje za anglické mountain. Mno... Problém je, že zbývajících 10 účastníků zájezdu jsou rodilí Peruánci (co taky anglicky neumí), takže na nás pan průvodce aplikuje velmi účinnou dorozumívací metodu pro dementy: při rozchodu nám píše na papírek čas, kdy kam máme dojít, kdy se máme vracet a kdy bude autobus odjíždět zpět. Absence nějakého výkladu je nám naprosto šumafuk, protože jediné, o co nám jde, je přeprava - k ledovci se totiž nedá dostat žádným colectivem.


Cestou zastavujeme v podniku, kde si můžeme koupit snídani/svačinu či koka čaj pro lepší aklimatizaci... nebo taky jen na zahřátí. Další zastavení nás čeká na kontrolním stanovišti, kde pořizujeme vstupenky do národního parku, rovnou třídenní za 60 sol. Pak už konečně první oficiální zastávce - údolí Rio Pumapampa, kde rostou obří puya raymondii. Puja Raimondova je endemit, který máte možnost spatřit pouze v Andách (Peru, Bolívie). Jedná se o největší druh bromélie, jehož nejvyšší exempláře mohou dosáhnout výšky i 15 metrů. Jejich průběh života je velmi zvláštní. Ve spodní části - té zelené trnité kouli - rostlina 40-100 let shromažďuje živiny, aby mohla vykvést. Květ - ta horní dlouhá část - je velice důležitá, protože obsahuje semena, která jakmile se vytvoří, puja uschne a její život končí. Znovu už se tento cyklus neopakuje.

Krom těchto endemických kytek jsou tady k vidění i pravěké skalní malby viz foto výše a ještě něco - naprosto famózní výhledy, které nás opět utvrdí v tom, že je Peru tou nejbarevnější zemí na světě...


Záhy se přesouváme k hlavnímu bodu programu - ledovci Pastoruri. Od parkoviště nás čeká relativně krátká procházka po dlážděném chodníku s naučnou stezkou, který vede přímo k ledovci do cca 5000 m. n. m.. Na začátku trasy jsou k dispozici WC, stánky s jídlem a suvenýry, plus tady můžete nasednout na koníka a do cíle se nechat dovézt. Trasa je ale nenáročná, upravená a s minimálním převýšením - koně tedy nejspíš využije jen někdo, kdo má problémy s nadmořskou výškou... nebo někdo línej jak veš :)


Pohoří Cordillera Blanca je nejzaledněnějším tropickým územím na světě, avšak ledovců tady stále ubývá. Ani další vyhlídky bohužel nejsou příliš příznivé. Průměrné teploty se totiž plíživě zvyšují a masa ledu (nejen) z Pastoruri každoročně ubývá. Za pár desítek let nebude po ledovcích v Peru ani vidu ani slechu, proto návštěvu Huascaránu rozhodně neodkládejte.

Cesta k Pastoruri je jednoduchá, ale s naším příjezdem se sluníčko schovalo do šedých mraků a začal foukat dost nepříjemný studený vítr. Nic moc, ale co se dá dělat? Na druhou stranu, jsme tu skoro sami, žádné davy turistů, nic takového, takže... čepici, rukavice, zachumlat a svižnou chůzí jsme u ledovce za zhruba půl hodinku. Trochu mi to připomíná scenérie na Islandu, ale tady na led momentálně nedopadají sluneční paprsky, tím pádem tomu chybí ten kýčovitý modrý odstín jako u Svínafelljokull. Nicméně ledová stěna je impozantní!


Projdeme si vyhlídková místa, kocháme se zasněženými vrcholky okolních hor, uděláme pár fotek a vyrážíme na zpáteční cestu. K parkovišti nám zbývá posledních pár desítek metrů a začíná celkem slušná sněhová vánice. Brrr... rozkodrcaný minibus je na další 2,5 hodiny tím nejlepším útočištěm, i když s klesající nadmořskou výškou se oblačnost opět rozptyluje. Při zpáteční cestě do Huarazu ještě zastavujeme na večeři ve stejném podniku jako ráno. Večeře není zahrnuta v ceně a ani si ji tu nemusíte dávat, záleží jen na vás. My si necháváme hlad až do Huarazu, jednoduše proto, protože si chceme vybrat restauraci podle sebe :)



2. Laguna 69


Následující den máme opět domluvený výlet přes naše ubytování Vacahouse. Je to zkrátka jednodušší než pobíhat po městě a ptát se v jednotlivých cestovních agenturách, navíc když nám jde zase jen o přepravu k výchozímu bodu, nic víc. Takhle platíme přímo našemu panu domácímu 30 sol a už se nemusíme o nic starat. Brzy ráno nás vyzvedne autobus, tentokráte i s anglicky mluvícím průvodcem, a jede se. První zastávka => opět snídaňová. A vlastně proč ne? Sice s sebou svačinu pro jistotu máme, ale ta přijde vhod i později.

Projíždíme okolo jezer Llanganuco: Chinancocha a Orconcocha, která leží vedle sebe ve výšce 3850 m. n. m., a přesto mají naprostou odlišnou barvu vody. Říká se jim také Male a Female lake - Pánské a Dámské jezero. Podle odstínu vodní hladiny jednoduše poznáte, které je které - Female je samozřejmě to hezčí. Logicky :) Proběhne tady krátké foto zastavení a po pár kilometrech už nás definitivně vypouští z autobusu.


Žádný průvodce se skupinou nejde. Dostáváme jen doporučené instrukce, kdy cca dorazíme k laguně a v kolik hodin ji máme opustit, abychom stihli odjezd autobusu. V podstatě tedy máme jen daný čas, kdy se máme vrátit zpět a zbytek je na nás. Jdeme si podle svého, děláme si zastávky podle sebe atd., je to fajn.

Fakt se není čeho bát, trasa je jednosměrná a jasně daná - vyšlapaná stezka, sem tam dokonce i značka - není se kde ztratit. Celková vzdálenost k laguně je cca 7 km, což by člověk řekl, že je v podstatě nic, jenže je tu jedno velké ALE. Laguna 69 se nachází v nadmořské výšce 4 604 m. n. m., do které nám ještě nějakých 800 metrů převýšení chybí. Tahle procházka je oproti Pastoruri trochu vyšší level.

První část je nejjednodušší: cca 2 km se cesta táhne údolím, podél řeky, kde se pasou krávy a oslíci. Profil je čistá rovinka s travnatým povrchem, místy udusanou hlínou. Kvete tu spousta kytek a keřů, a kam jen dohlédneme, tam se tyčí majestátní zasněžené vrcholky. Výjev jak z pohádky. Ne na dlouho.


Pohodička netrvá věčně a na řadě je první stoupání. To ještě docela jde. Při ohlédnutí nazpět se otevírá suprový výhled na vodopád stékající do údolí, ze kterého jsme právě přišli. Následuje opět krátká... až moc krátká rovinka, kde míjíme další ledovcové jezero. Máme dokonce štěstí spatřit chundelaté činčily slunící se na kamenech.


Poslední kopeček je toho typu, kdy si říkáte "kdy už tam proboha budem?!". Za každou zátočinou už "vidíme" náš cíl. Jenže pohled na ikonickou Lagunu 69 se nám otevře, až když tu podělanou větu "tady už to určitě bude" opakujeme po stoosmdesátéšesté!! Celý proces nám zabral zhruba 3 hodiny. Nejspíš by to šlo zmáknout i za 2,5 h, ale v mém případě proběhlo X zdržovacích zastávek na focení.

Paradoxně u jezera samotného už na fotky až tak náladu nemám, možná taky proto, že se mi celá laguna nevejde do objektivu, z čehož jsem mírně otrávená :) Rozložím se na vyhřátých šutrech, abych doplnila energii a nejspíš i na chvilku vytuhnu, protože mě ze zasnění vytrhnou až Pepovo výkřiky "pozor, pozor!". Líně otevírám oči a přímo u hlavy mi stojí KRÁVA, která se sápe po zeleném batohu, co mám pod sebou! Takové probuzení fakt nechceš!


Po rozdejchání tohohle zákeřného útoku se odbíráme na zpáteční cestu, která už odsejpá o něco rychleji (cca 2 h). Při sestupu se ve svazích odkrývají další menší laguny - občas jsou zmíněné i na směrovkách, ale k nám pravděpodobně dorazí ročně jen hrstka lidí, protože největším must see v celém širém okolí je Lagoon 69 - ta s tou až děsivě azurovou vodou. Ta zbývající jezírka by se asi na instagramu tolika nevyjímala, takže ta málokoho zajímaj.



3. Laguna Churup


A na závěr místo, kam se můžete vydat sami na vlastní pěst, stejně jako my! Co potřebujete, je najít zastávku colectiva ve směru Llupa/Pitec/Churup. Zadejte si to do Maps.me nebo jiné navigace, nebo se jednoduše zeptejte na vašem ubytování. Ráno dosedáme na sedačky v minibusu, spíš v transitu, který má ke kompletnímu zaplnění ještě daleko. Od řidiče padne návrh, že bychom zaplatili vyšší částku, ale odjezd by byl okamžitě. Samozřejmě jsme mu nerozuměli ani ho..., ale jeden z osazenstva naštěstí umí španělsky, takže úmluvu překládá do angličtiny nám beznadějným případům. Long story short - souhlasíme.

Churup Lagoon, prý se to vyslovuje jako "Čurup", leží jen cca 20 km od centra Huarazu, takže kvůli tomu nemusíte vstávat nijak extrémně brzy jako u výletu k Laguně 69. Cesta je plná serpentin, kdy nabíráme nadmořskou výšku, až nakonec colectivo zastavuje přímo na začátku trailu vedoucího k laguně. Za toto svezení platíme 15 solů/osoba a můžeme rovnou vyrazit.

První část cesty je relativně pohodová procházka po vyšlapané cestičce s výhledem na hory (vč. hory Churup), díky které pozvolna přidáváme další výškové metry. Po zdolání tohoto stoupání narazíme na kontrolní point, kde ukazujeme naše třídenní vstupenky. Je to náš poslední výlet do peruánských hor, pak už se přesouváme na pobřeží, takže si to hodláme pořádně užít. A Pepa si to myslím užil do syta...


...tam jdeme...
Druhý úsek totiž představuje celkem brutální výstup, kde jsou velmi prudké pasáže s lany a řetězy. Pepovi se špatně dýchá, a to i přesto, že už jsme pár treků ve vysoké (i vyšší) nadmořské výšce absolvovali. Ani já nemůžu říct, že bych byla kdovíjak v pohodě. Cítím v hlavě nepříjemný tlak, zvlášť při částech na řetězech, kdy musím přemlouvat svaly celého těla, abych se u té skály udržela. Děláme si časté zastávky, snažíme se to prodýchat - takto postupujeme až nahoru k laguně do finální výšky 4 450 m. n. m.. Celá tahle sranda nám zabere cca 2 hodinky.


Churup je jedno velké wooow! Nádherná laguna s úžasně průzračnou vodou ve velmi zvláštním odstínu zelenomodré. Pár lidí posedává na kamenech, ale jinak je tu krásný klídek. Celkově tento trail není příliš frekventovaný, nebo jsme prostě jen měli štěstí, těžko říct...


Po svačině a kochačce šplháme ještě trochu výše na směrovkou označený Mirador, odkud máme možnost vidět lagunu ještě pěkně z výšky. Dobré je, že z vyhlídky vede stezka, díky které se dá vyhnout většině úseků s řetězy. Za nějaký ten kilometr se zpátky napojí na původní trasu, takže nemusíte mít strach, že byste zabloudili. Zbývá už jen seběhnout dolů a při tom se modlit, abychom se nějak dostali zpět do Huarazu. Naštěstí colectivo stojí přesně tam, kde nás předtím vysadilo, a tak jen čekáme, až se zaplní všechna místa. Zpáteční cesta už přijde jen na 10 solů/osoba.


A to by bylo z Huarazu a okolí vše. Kam jsme se vrtli dál? Nechte se překvapit :)

Další článek už je k dispozici zde - Posvátné město Caral & Lima.


Žádné komentáře:

Používá technologii služby Blogger.